ČESKOBRATRSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ (ČCE)

Českobratrská církev evangelická, stručně zvaná Evangelická církev, vyznává víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, která ji spojuje s křesťany všech vyznání a všech dob. Vyjadřuje svou naději, že spolu s ostatními křesťany má účast na jedné obecné Kristově církvi, díle Ducha svatého.

Evangelická církev se hlásí do společenství reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem. Navazuje na tradice České reformace, na hnutí husitské, církev podobojí i Jednotu bratrskou, na církve evangelické augsburského i helvetského vyznání, povolené v našich zemích tolerančním patentem v roce 1781 a sloučené svobodným rozhodnutím zástupců všech sborů na generálním sněmu r. 1918 v církev jedinou, která přijala jméno Českobratrská církev evangelická.

V poslušnosti a svobodě víry se učí ze starokřesťanských vyznání víry Apoštolského, Nicejskocařihradského a tzv. Athanasiova, i z konfesí reformačních, čtyř článků pražských, vyznání Jednoty českých bratří podle vydání J.A.Komenského z r. 1662, Českého vyznání, vyznání Augsburského a Druhého vyznání helvetského. Svou touhu po obnovení viditelné jednoty Kristovy církve vyjadřuje v přímluvných modlitbách a v účasti na ekumenických snahách.

Přihlíží k výsledkům ekumenických rozhovorů, zvláště k dokumentu Komise pro víru a řád o křtu, večeři Páně a ordinaci a k Leuenberské konkordii, pod kterou připojila svůj podpis. Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona, jejichž středem je Boží zjevení v Ježíši Kristu. Je přesvědčena, že posláním církve a jejích údů jest oslavovat Boha slovem i celým životem, zejména zvěstovat evangelium o spasení v Ježíši Kristu každé generaci a všem bez rozdílu, vysluhovat svátosti podle Kristova ustanovení, společnou prací horlivě usilovat o vždy plnější poznávání pravdy Boží, tvořit obecenství víry, lásky a naděje ve vzájemné službě a pomoci i v řádu a kázni podle Písem a přijímat odpovědnost za věci veřejné.

V odpovědnosti za celé stvoření slouží dílu Božího království jehož plnost s nadějí vyhlíží. Evangelická církev přijímá zásadu všeobecného kněžství lidu Kristova, podle níž je poslání církve svěřeno všem pokřtěným a uskutečňuje se podle různých obdarování, jež společenství církve rozpoznává. Podle této zásady pověřuje ke konkrétním službám. Evangelická církev se spravuje podle zásad presbyterně synodních.

KŘESŤANSKÉ SYMBOLY

Řeč symbolů

.

K diskusi o užití symbolu kříže v českém evangelictví
V souvislosti s návrhem loga (znaku) Českobratrské církve evangelické probíhá diskuse o užití symbolu kříže v českém evangelictví. Domnívám se, že bude užitečné přečíst si, co napsal před 45 lety profesor F. M. Dobiáš pro Evangelický kalendář 1958.
Víc a více v našem církevním výtvarnictví (v církevním tisku, v chrámové malbě, v ozdobě stolu Páně, na záložkách do knih a na dopisnicích) se uplatňuje výrazná a úsporná řeč křesťanských symbolů. Symbol je znamení, které podle svého zevního významu skrývá v sobě ještě zvláštní vnitřní zpodobňující smysl. Úkolem symbolů pak je, aby svou vnější výtvarnou podobou navodily v naší mysli zvěst, událost nebo děj, jehož jsou zkratkovitým symbolickým výrazem.
První křesťanské symboly vznikaly v době prvého pronásledování křesťanů v Římě. V podzemních stavbách, v katakombách, v nichž se první křesťané tajně shromažďovali a v nichž pochovávali své zesnulé, lze až do dnešního dne spatřit vedle zobrazení biblických výjevů mnoho nápisů, znamení, monogramů a znaků jako kříž, rybu, beránka a jiné.
1. monogram Ježíše Krista
Tam také je monogram Ježíše Krista, který byl křesťanům v pronásledování symbolem naděje na vykoupení a vítězství. Monogram tvoří řecká velká začáteční písmena jména Kristus. Latinské X je řecké CH, a latinské P je řecké R. Všechny křesťanské symboly jsou znamením některé pravdy naší víry a našeho vyznání. Smysl symbolů vešel v pozdější době v zapomenutí. Až zase novější doba otevírá pro nejen nové užití, ale obzvláště i nové porozumění.
2. ryba
Ryba je starý symbol pro jméno Ježíše Krista. Řecky se ryba řekne ICHTHYS. A jednotlivá písmena tohoto řeckého slova tvoří začáteční písmena řeckého označení IESUS CHRISTOS THEOY (H)YOS SÓTÉR – Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel.
3. zářící koruna
Zářící koruna nebo koruna se světelnými paprsky je symbolem adventu. Připomíná, že přichází Ježíš Kristus, který je světlem světa, a napomíná nás k bdělosti ve víře a k připravenosti života: „Hle, král tvůj přichází k tobě…“ (Mt 21,5)
4. kříž nad jeslemi
Kříž nad jeslemi je symbol Vánoc. Přivolává nám chlév v Betlémě, v němž neměli místa v hospodě pro Spasitele světa. Kříž ukazuje, že do vánoční radosti znějí tóny Velkého pátku. Vnější vánoční radost nemá přehlušit vážnost kříže.
5. hvězda zjevení Páně
Hvězda zjevení Páně připomíná nám hvězdu, která vedla mudrce z daleké východní země, když přišli, aby se poklonili nově narozenému Králi. Ježíš Kristus je ta jasná hvězda jitřní.
6. tři kříže na pahorku
Tři kříže na pahorku symbolizují událost Velkého pátku, kdy Ježíš Kristus, ukřižován mezi dvěma lotry, umírá za můj i světa hřích.
7. kříž s hadem
Kříž s hadem je symbolem Kristova vítězství. Kristus přemohl smrt i peklo, rozdrtil hlavu hadovu, a tak naplnil proroctví Starého zákona (Gn 3,15). „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1K 15,55)
8. kříž s otevřeným hrobem
Kříž s otevřeným hrobem je velikonoční symbol. Prázdný hrob je znamením Kristova vzkříšení. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen“ (L 24,5n).
9. koruna nad křížem
Koruna nad křížem zobrazuje vítěznou cestu Kristova nanebevstoupení. Jak to vyznáváme v Apoštolském vyznání víry: „Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.“
10. holubice
Holubice – symbol Ducha svatého – a proto znamení svatodušních svátků (Mt 3,16). Výtvarně se holubice zjednodušuje až do podoby jha, jak ukazuje vyobrazení.
11. trojúhelník
Trojúhelník nebo tři kruhy naznačují svatou Trojici: Otce, Syna a Ducha svatého. I tento symbol, jako všechny předchozí, chce připomenout a zvěstovat pravdu křesťanské víry.
12. řecký kříž
Nejrozšířenějším symbolem křesťanské církve po celém světě je kříž. Připomíná nám cestu Ježíšova utrpení, bolesti a smrti. Kříž, který byl prokletým znamením hanebné smrti, stal se od dob Kristových nejvzácnějším znamením křesťanství. Původně měl kříž všechna čtyři ramena stejně dlouhá – to je tak zvaný řecký kříž..
13. latinský kříž
Prodloužením svislého břevna vznikl kříž latinský. Ten je v církevním umění nejužívanějším symbolem.
14. antonínský kříž
K nejstarším podobám kříže patří kříž s třemi rameny. Tvoří podobu písmene T. Vyskytuje se na starých egyptských památkách. František z Assisi ho užíval při svém podpisu. Rembrandt v proslulé kresbě Tři kříže použil tvaru tohoto symbolu. Tomuto kříži se říká antonínský kříž.
15. ondřejovský kříž
Ondřejovský kříž je kříž, který se opírá o dvě ramena, takže připomíná řecké písmeno CH ze slova Christos. Zřídka kdy se ho používá.
16. petrovský kříž
Podle pověsti se prý dal Petr ukřižovat hlavou dolů, protože se necítil hoden toho, aby zemřel po způsobu svého Mistra a Pána. Proto označovala stará církev kříž, který delším břevnem mířil nahoru, za kříž petrovský.
17. patriarchální kříž
Dvojitý kříž o šesti ramenech se nazývá patriarchální kříž. Dnes platí tento kříž za biskupský. Kratší příčné břevno má naznačovat tabulku, na níž Pilát dal napsat jméno a vinu Ježíšovu.
18. ruský kříž
Z pravoslavné ruské církve pochází tak zvaný ruský kříž. Ukazuje pod dvěma vodorovnými břevny ještě jedno malé příčné břevno.
19. papežský kříž
Katolická církev zná a užívá ještě papežského kříže s třemi příčnými břevny.
20. jeruzalémský kříž
Jeruzalémský kříž, nazývaný tak proto, že je ve znaku města Jeruzaléma. Je to velký kříž se čtyřmi malými v rohových polích. Podle jiného výkladu je to kříž evangelistů, protože prý velký kříž je symbolem Ježíše Krista a čtyři malé kříže symbolem čtyř evangelistů. Německý Kirchentag si zvolil tento kříž za svůj symbol.
21. jetelový kříž
Malíři a sochaři během staletí vytvářeli z prostých linií kříže všelijaké ozdobné formy. Nejčastěji je to jetelový kříž, jehož každé rameno tvoří jetelový trojlístek. Jde o znamení sv. Trojice.
22. kotvový kříž
Jiným ozdobným křížem je kotvový kříž. Kotva je starý symbol křesťanské církve pro naději.
23. maltézský kříž
Nápadný je svou osobitou formou kříž maltézský. Byl to kříž řádu rytířů johanitů. Dnes se ho užívá jako znaku některých léčebných a nemocničních ústavů, církevních bratrstev apod.
24. kříž nad zeměkoulí
Evangelium o spasení v Ježíši Kristu šlo po celém světě svými cestami v nejrozmanitější podobě kříže. Tuto myšlenku chce vyjádřit symbol kříže nad zeměkoulí, symbol, který se stal odznakem evangelických sdružení mládeže.
25. lodička s křížem
Lodička na vlnách se vztyčeným křížem je symbolem církve plující na vlnách světa. Tento znak se stal znamením moderní světové ekumenické práce.
26. Lutherova pečeť
Lutherova pečeť, o níž sám dr. Martin Luther napsal městskému písaři v Norimberku, že má být symbolem celé jeho theologie.
„To první je kříž, černý kříž v srdci, které podržuje svou přirozenou barvu, abych si tím připomínal, že jsme spaseni jen vírou v Ukřižovaného. Neboť věříš-li celým srdcem svým, spasen budeš. Ačkoli je to věru černý kříž, který umrtvuje a má i bolest působit, přece ponechává srdci jeho barvu, nekazí přirozenost, neusmrcuje, ale obživuje. Nebo spravedlivý z víry živ bude, totiž z víry v Ukřižovaného. Srdce stojí uprostřed bílé růže, aby ukazovalo, že víra dává radost, útěchu a pokoj, zkrátka, že víra zasazuje bílou radostnou růži, ne jako svět dává pokoj a radost, a proto má být růže bílá, a nikoliv rudá, protože bílá je barvou duchů a všech andělů. A tato růže leží v poli blankytně modře, protože taková radost v duchu a ve víře je začátek budoucí nebeské radosti, teď již uvnitř pochopené a nadějí uchopené, ale plně ještě nezjevené. A kolem tohoto pole je zlatý kruh na znamení, že taková blaženost trvá v nebi věčně a je bez konce a je vzácnější nad všecky radosti a statky, jako zlato kovem nad vše nejvzácnějším.“
Připomeňme u nás tradiční a běžný symbol kalicha, bible, beránka nebo symbol vinné révy a klasů na ubrusech na stůl Páně nebo z maleb předních chrámových stěn! Jaké možnosti a jaké bohatství námětů se tu otvírá výtvarným umělcům, malířům, sochařům a grafikům. A to jsme neuvedli symbol hořícího keře, pelikána, který svou krví živí mláďata, symbol čtyř evangelistů, znaky a pečetě jiných reformátorů. I v naší reformaci domácí jsme měli vlastní krásnou tradici tohoto umění. Stačí se podívat na staré spanilé tisky Jednoty bratrské, co tam je znaků, znamení, symbolů, monogramů apod! Pěkný symbol se může stát výrazným nositelem a služebníkem zvěsti o novém životě, který se člověku otvírá v Ježíši Kristu.

F. M. Dobiáš – Evangelický kalendář 1958

DĚJINY SLEZSKÉ EVANGELICKÉ CÍRKVE A.V.

STRUČNÉ DĚJINY SLEZSKÉ EVANGELICKÉ CÍRKVE AUGSBURSKÉHO VYZNÁNÍ

Evangelická církev na Těšínsku existuje v různých organizačních formách nepřetržitě od první poloviny 16. století až dodnes.
Přestože v době české reformace bylo Těšínsko již součástí českého státu, husitské myšlenky se zde uplatnily jen v omezené míře. Naproti tomu vůči reformaci Lutherově o sto let později se obyvatelé těšínského knížectví postavili kladně. Reformace zde měla poklidný a konzervativní ráz. V těšínském knížeti Václavu III. Adamovi nalezla svého oddaného podporovatele. Roku 1568 tento kníže vydal tzv. Řád církevní, kterým upravil zejména bohoslužebný život rodící se luterské církve. Roku 1584 vydala kněžna Kateřina Sidonie, vdova po knížeti, rozšířenou verzi tohoto řádu v německém jazyce; upravila v ní i školskou a organizační problematiku církve. Liturgickými jazyky byly podle zmíněných řádů čeština a v menší míře též němčina.V podpoře luterské církve pokračoval i syn Kateřiny Sidonie a Václava III. Adama, kníže Adam Václav (1595-1617), takže koncem 16. století bylo téměř celé Těšínsko luterské; významnější skupiny katolíků se udržely na Frýdecku (nacházejícím se od roku 1573 v katolických rukou), v některých městech působili také příslušníci Jednoty bratrské. V čele luterské církve na Těšínsku stál kníže a děkan, jakož to představený duchovenstva země. Evangeličtí duchovní na Těšínsku díky svým studiím v cizině (např. ve Wittenbergu) nebo díky svému cizímu původu obohacovali kulturu země, v níž působili. Z literárně činných duchovních lze uvést například Jiřího Třanovského, Jana Pražana či Jiříka Joannida Frýdeckého.
Roku 1610 kníže Adam Václav opustil luterskou víru a stal se římským katolíkem. Ve své zemi zahájil rekatolizaci. Po bělohorské porážce (1620) proti reformační tažení proti těšínským evangelíkům zintenzívnělo; nicméně tu většinou nedosahovalo takové síly jako v Čechách či na Moravě. Vestfálský mír (1648) výslovně přiznal slezským evangelíkům právo zůstat v zemi a soukromě provozovat ve svých domech bohoslužby. Na těchto domácích bohoslužbách byl nezřídka používán kancionál těšínského rodáka Jiřího Třanovského, nazvaný „Cithara sanctorum“, jenž poprvé vyšel roku 1636 a poté ve více než 140 vydáních. Veřejná evangelická bohoslužba, ale v knížectví ustala roku 1654, kdy tzv. náboženská komise zabrala všechny zbývající luterské kostely a kaple v zemi a luterští duchovní byli ze země vypovězeni. Pokud se chtěli evangelíci shromažďovat ve větším počtu, museli tak činit tajně v horách (např. na Goduli, na Za kameni). Tam jim přicházívali sloužit svátostmi kazatelé z Uher.
Pětapadesátileté období bez veřejné luterské bohoslužby skončilo roku 1709. V tomto roce přinutil švédský král Karel XII.císaře Josefa I., aby tzv.exekučním recesem k altranstädtské smlouvě povolil mimo jiné výstavbu evangelického kostela u města Těšína. Kostel se nazýval „Ježíšův kostel“ nebo též „kostel milosti“(Gnadenkirche). Vedle kostela vznikla také evangelická škola. U kostela a školy se záhy vytvořilo jedno z center slezského pietismu; kromě všech těšínských evangelíků jej navštěvovali i tajní nekatolíci z Moravy a z Čech, byla mezi nimi i řada osob z Kravařska, které později obnovily v Ochranově Jednotu bratrskou. K nej­významnějším pietistům, působícím v této době v Těšíně, patřil Johann Adam Steinmetz, Jan Liberda či Jan Muthmann. Protivníci probuzenecké práce ovšem nelenili a roku 1730 dosáhli vypovězení tří pietistických pastorů a dvou učitelů ze všech zemí habsburské monarchie. Přestože měli těšínští evangelíci vlastní kostel, museli snášet mnohá pronásledování: například roku 1735 vytvořili jezuité tzv. sirotčinec, kam zpravidla násilím umisťovali děti z evangelických rodin, které převychovávali v katolické víře, o rok později vedl náboženský a sociální útis k regenta komorního panství dokonce k selským bouřím. Nástrojem rekatolizace byla i tzv. kon­zistoř augsburského vyznání, kterou zřídila Marie Terezieve 40. letech 18. století – tento nejvyšší orgán těšínských luteránů tvořili převážně katolíci!
Krutou dobu protireformace ukončil až toleranční patent císaře Josefa II., který byl ve Slezsku s ohledem na místní specifické poměry vyhlášen v pozměněné formě až roku 1782. Přinesl zejména možnost budovat nové modlitebny a zřizovat školy. Toleranční modlitebny však musely být bez věže a nesměly mít veřejný vchod z ulice. V době toleranční byly na Těšínsku vystavěny modlitebny v Bielsku, Jaworzu, Wiśle, Bludovicích, Komorní Lhotce, Bystřici, Drogomyślu, Ustroni, Návsí, Goleszowie a Bielsku Starym. Do nových sborů přicházeli v první fázi duchovní zejména ze Slovenska. Všichni těšínští evangelíci byli začleněni do celorakouské evangelické církve a. v. Je zajímavé, že celorakouská konzistoř a.v., pod níž spadaly sbory od Terstu po Lvov, sídlila do roku 1785 v Těšíně. Těšín byl pro rakouské evangelíky významný také tím, že tu v letech 1813-1873 existovalo evangelické gymnásium, hojně navštěvované studenty z celé monarchie.
Evangelíci nicméně zůstávali stále jen „tolerovanými“ občany státu. Proto se roku 1848 připojili k revolučním požadavkům a vymohli si zrovnoprávnění s katolíky. Tzv. protestantský patent (1861) pak přinesl evangelíkům právo na církevní samosprávu. Období rovnoprávnosti bylo poznamenáno rozvojem rozmanitých protestantských aktivit (vzpomeňme např. založení evangelické nemocnice v Těšíně v roce 1888), založení řady spolků, vydávání časopisů a knih). Toto období, ale bylo také obdobím národního probuzení a následných národnostních třenic, které se nevyhnuly ani církvi. Jedním z plodů národnostních snah byl i nový polský kancionál, vydaný poprvé roku 1865, který sestavil pastor Jerzy Heczko a který postupně vytlačil z užívání Třanovského Citharusanctorum. K nejvýznamnějším duchovním této doby náleželi Leopold Marcin von Otto, polský národní buditel a probuzenecký pastor, a Theodor Karl Haase, německý liberální politik a teolog.
Počátkem 20.století prožila evangelická církev na Těšínsku velké probuzení, nazývané „těšínský zázrak“. Zasloužili se o ně pastoři Jan Pindór, který mj. kázal po boku D. L. Moodyho na světové výstavě v Chicagu (1893), a Karol Kulisz, podporující vznik malých domácích skupinek, které se věnovaly prohlubování náboženského života. Roku 1906 se v důsledku probuzení vytvořilo tzv. Křesťanské společenství, které se stalo nositelem novopietistické zbožnosti v církvi; letniční zbožnost reprezentoval v církvi od roku 1910 Svaz pro rozhodné křesťanství. Probuzenecká hnutí organizovala evangelizační setkání a biblické hodiny, zakládala nedělní besídky, pěvecké a instrumentální soubory, vydávala letáky, brožury, časopisy a zpěvníky, nezapomínala též na činnost diakonickou.
Rozpad Rakousko-Uherska (1918) přinesl i vážné změny do evangelické církve na Těšínsku. Některé sbory se připojily k Českobratrské církvi evangelické, jiné k Německé evangelické církvi a ještě jiné k polské evangelické církvi se sídlem ve Warszawie. Poté, co byla roku 1920 definitivně část Těšínska adjudikována Československu, ocitlo se na této československé části šest evangelických sborů, které se dříve připojily k polské evangelické církvi (Dolní Bludovice, Bystřice, Komorní Lhotka, Návsí, Orlová a Třinec). Tyto sbory vytvořily novou církev nazvanou „Augšburská evangelická církev ve východním Slezsku v Československu“. Československá vláda církev uznala svým usnesením ze dne 24. května 1923. Po celou dobu první republiky si církev zachovala výrazně polský charakter a představovala jeden z nejvýznamnějších faktorů posilujících polství v české části Těšínska. Někteří duchovní církve byli dokonce zapojeni do polské diverzantské činnosti proti Československu.
Roku 1938 bylo Záolší okupováno polskou armádou a všechny sbory Augsburské evangelické církve ve východním Slezsku v Československu se ocitly na území Polska. V prosinci téhož roku byly přičleněny ke slezské diecézi Evangelicko-augsburské církve v Polsku. Následujícího roku však bylo celé území slezské diecéze připojeno k Říši a sbory na Těšínsku byly krátce nato podřízeny německé konzistoři ve Vratislavi. Okupantská moc na ně těžce dolehla: většina pastorů byla zbavena úřadu, mnozí z nich byli uvězněni anebo popraveni; bohoslužby se po čase konaly jen v němčině.
Konec války však neznamenal konec problémů těšínských evangelických sborů. Stát odmítal Augsburskou evangelickou církev ve východním Slezsku v Česko­slovensku uznat a Českobratrská církev evangelická s podporou národních socialistů usilovala připojit východoslezské sbory k sobě jako svůj čtrnáctý seniorát. Sbory se však proti těmto snahám energicky postavily, zkonsolidovaly se a zaručily Polákům i Čechům v církvi rovná práva. Na státní uznání však musely čekat až do roku 1948, kdy komunisty obsazené Ministerstvo školství a osvěty svým výnosem potvrdilo, že právní stav církve trvá beze změny. Roku 1950 se církev přejmenovala a přijala název „Slezská církev evangelická augsburského vyznání“, současně vznikly nové sbory a církev byla rozdělena do dvou seniorátů. Roku 1956 se SCEAV stala členkou Světové rady církví a Světového luterského svazu.
Skutečnost, že uznání se církvi dostalo od komunistické vlády, vedla vedení církve k servilnímu postoji vůči vládnoucímu režimu. S tímto postojem ovšem nesouhlasili probuzenečtí členové církve, vytvářející pod vedením pastora Vladislava Santariuse ilegální hnutí, zvané „misijní práce“. Celé období komunistické diktatury tak bylo poznamenáno vlekoucím se konfliktem mezi vedením církve a „misijní prací“. Probuzení křesťané odmítli podřídit se snahám komunistů o potlačení církevních aktivit, ale naopak je udržovali a nadále rozvíjeli: Setkávali se na tajných domácích pobožnostech a vzdělávacích kursech, organizovali pod hlavičkou nejrůznějších organizací zájezdy a tábory mládeže, vydávali samizdatové publikace atd.
Po sametové revoluci se dne 16. března 1991 sešel v Třanovicích mimořádný synod, který odvolal dosavadního biskupa a jeho náměstka z funkcí. Ti však synod neuznali, a tak dali podnět ke schizmatu v církvi. Stoupenci dřívějšího vedení církve po déle trvajících konfliktech založili novou církev s názvem „Luterská evangelická církev augsburského vyznání v ČR“. Byla registrována dne 19. ledna 1995.
Slezská církev evangelická a. v. využila po roce 1989 nových možností, které se jí otevřely, a rozvinula svou činnost; pro zabezpečení lepší správy byla roku 1998 rozdělena do pěti seniorátů.
Vybraná literatura k dalšímu studiu
1.Biermann, Gottlieb: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien.Prag, I. G.Calve’sche k. u. k. Hof- und Universitäts-Buchhandlung (Josef Koch) 1897.
2.Michejda, Karol: Dzieje Kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim. 2. vyd. IN: Z historii Kościoła Ewan­gelickiego na Śląsku Cieszyńskim. Katowice, Didache 1992,s. 9-172.
3.Patzelt, Herbert: Geschichte der evangelischen Kirche in Österreichisch-Schlesien. Dülmenn, Laumann-Verlag 1989.
4.Říčan, Rudolf: Evangelická církev na Těšínsku. Křesťanská revue, 1959 (roč. 26.), s. 139-144.
5.Skalský, Gustav Adolf: K těšínskému jubileum. Chotěboř 1908.
6.Spratek, Daniel: Právní poměry v evangelické církvi na Těšínsku v letech 1709-1781 a jejich vliv na uspořádání toleranční církve v Rakousku. Revue církevního práva – Church Law Review, 2002, č. 1 (21),s. 17-50; č. 2 (22), s.93-126.
7.Wagner, Oskar: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche im Herzogtum Teschen 1545-1918/20. Wien-Köln-Graz, Verlag Hermann Böhlaus Nachf. 1978.
8.Winkler, Alexandr: Z reformační minulosti a přítomnosti města Ostravy se širší oblastí. Disertační práce. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze 1963.

Daniel Spratek

**********************************************

Lutherova růže

Znak je erbem Martina Luthera.

Černý kříž v červeném srdci je v přirozených barvách. Kříž v srdci symbolizuje, že víra v Ukřižovaného mě může ospravedlnit a spasit. Barva srdce se nemění, protože ukřižování Krista nám dává život. Spravedlivý žije z víry, z víry v Ukřižovaného. Srdce je v bílé růži, která ukazuje na to, že víra přináší pokoj, radost a potěšení, proto má být růže bílá, a ne červená. Bílá barva je barvou andělů a Ducha. Růže je v namodralém poli nebeské oblohy, protože radost v duchu a ve víře je počátek nebeské radosti. Zlatá obroučka kolem namodralého pole znamená, že nebeská spravedlnost je věčná, bez konce. Znak je tedy výrazem vyznání: "Spravedlivý z víry bude živ."

O CÍRKVI BRATRSKÉ - ZÁSADY A VÍRA

Preambule
Za pravidlo víry a života přijímá Církev bratrská Písmo Svaté - Bibli.
V přesvědčení, že církev může uskutečnit ve světě své poslání jenom tehdy, když zůstane věrnou své Hlavě - Ježíši Kristu, který je jejím základem a který ji zachovává a dovede až k cíli, se jako členové Církve bratrské hlásíme k tomuto vyznání víry.
(1) O zjevení
Věříme, že se Bůh zjevoval lidem mnoha způsoby prostřednictvím svého stvoření, svého Zákona, svých poslů a proroků, ale v posledních dnech a s konečnou platností se zjevil ve svém Synu, Ježíši Kristu (Žd 1,1n), který je vtěleným Bohem a vlastním zjevením Boha pravého a živého (J 1,1; 1,18; J 14,9; 1J 5,20).
(2) O Písmu svatém
Věříme, že neomylným svědectvím o tomto zjevení je Písmo svaté Starého a Nového zákona, které bylo inspirováno Duchem Božím. Pánem a středem Písma je Ježíš Kristus. Písmo svaté má dvě stránky: božskou a lidskou. Božská stránka je neomylná pravda, lidská stránka je lidská řeč, lidské vyjádření i to, jak řeč a vyjádření byly zachovány. Písmo svaté jako Boží slovo je jediným měřítkem a autoritou naší víry a našeho života (2Tm 3,16; 2Pt 1,21). Mimo něj neuznáváme žádné doplňky, které by měly stejnou autoritu, vážnost a úctu. Při výkladu Písma svatého se hlásíme ke starokřesťanským vyznáním víry (Apoštolské vyznání, Nicejsko-cařihradské, Athanasiovo), k reformovaným konfesím (zvl. Druhá Helvetská konfese, Heidelberský a Malý Westminsterský katechismus), k odkazu Jednoty bratrské (zvl. vyznání Jednoty bratří českých podle vydání Komenského z roku 1662) a k zásadám evangelikálního hnutí vyjádřených např. vyznáním Lausannského závazku z roku 1974.
(3) O Boží trojjedinosti
Věříme v jednoho Boha (Dt 6,4), který se v dějinách spásy zjevil jako Otec, Syn a Duch svatý (1K 8,6; Žd 1,8; Sk 5,3n; Žd 1,3). Tyto tři osoby téže podstaty tvoří dokonalou jednotu, nelze je od sebe oddělit ani navzájem ztotožnit (Gn 1,26; Mt 28,19; 3,16-17).
(4) O stvoření a vyvolení
Věříme, že Bůh stvořil všechno viditelné i neviditelné svým Slovem (Ž 33,6; Ko 1,16) a řídí celý svět svou nevystižitelnou moudrostí (Ř 11,33). Věříme, že nás v Kristu před stvořením světa vyvolil za svůj lid (Ef 1,4), ale nikoho nezbavil odpovědnosti za jeho rozhodování (Ž 81,12; J 5,40; Ga 6,5).
(5) O hříchu
Věříme, že člověk svou neposlušností Boha ztratil společenství s ním i neporušenost, k níž byl původně stvořen (Ř 5,12). Proto se všichni rodí jako hříšní lidé a svým životem porušujícím Boží Zákon a svou svévolí a vzpourou tento stav potvrzují (Ř 3,23). Proto jsou vydáni Božímu soudu a smrti jako mzdě hříchu (Ř 5,18-19; 6,23).
(6) O Kristu
Věříme, že Ježíš Kristus, Boží Syn, se stal pravým člověkem svým narozením (J 1,14; 1Tm 2,5; Žd 2,14). Svou zástupnou smrtí na kříži vzal na sebe hříchy, a tím nás smířil s Bohem (Ko 1,20-22). Svým vzkříšením a nanebevstoupením zvítězil nad všemi mocnostmi zla a stal se Pánem celého světa a hlavou církve (Ef 1,20-22; Mk 16,19; Fp 2,9-11).
(7) O Duchu Svatém
Věříme, že o letnicích seslal Bůh skrze Ježíše Krista Ducha svatého (Sk 2,33), který lidi usvědčuje z hříchu (J 16,8), vede k pokání a víře v Krista a tak z nich činí nová stvoření (2K 5,17; Ř 8,2). Znovuzrození se projevuje nesením ovoce Ducha, především láskou k Bohu a lidem Ga 5,22). I po znovuzrození (J 3,5; Tt 3,5) jsou věřící Duchem svatým zmocňováni a naplňováni (Ef 5,19) a dostávají dary (1K 12,4-11; Ř 12,6; Ef 4,11) k účinné službě v církvi i ve světě (2Tm 1,6-7; 2Tm 2,1).
(8) O ospravedlnění
Věříme, že všichni, kteří v Krista uvěří a vyznávají a opouštějí své hříchy, přijímají od Boha ospravedlnění a jistotu spasení (Ř 5,1n). Děje se tak pouhou vírou v Ježíše Krista (Ga 3,26), bez vlastních zásluh (Ga 2,16). Jiným způsobem nelze dosáhnout spasení (Sk 4,12).
(9) O církvi
Věříme, že Bůh v dějinách Izraele povolával a shromažďoval svůj lid. Ježíš Kristus na tomto světě ustanovil lid Nové smlouvy (1K 11,25) a buduje jej mezi všemi národy jako svou Církev (Mt 16,18). Proto je výsadou všech věřících vyjádřit svou příslušnost k církvi tím, že vstoupí do svazku s některou její větví (Sk 2,41). Tím veřejně vyznávají svou víru (Ř 10,9n), přijímají svátosti křtu a svaté večeře Páně (Mt 28,19; Mk 16,16) spolu s darem bratrského společenství, ve kterém se vzájemně povzbuzují, napomínají (Sk 2,42; Žd 10,24n), slouží si (Ef 4,15-16) a podřizují se pověřeným správcům (Žd 13,17) a jedni druhým (Ef 5,21n).
(10) O misii
Věříme, že Církev je poslána být solí země a světlem světa (Mt 5,13n), svou službou pomáhá lidem v hmotné a mravní bídě a zvěstuje jim záchranu v Spasiteli Ježíši Kristu. Z těch, kteří přijímají evangelium, činí učedníky Ježíše Krista křtem a vyučováním k zachování toho, co nám Pán Ježíš přikázal (Mt 28,19n).
(11) O druhém příchodu Páně
Věříme, že Ježíš Kristus přijde ve své slávě (1Te 1,10; Fp 3,20; 1Pt 4,13), aby ustavil věčné Boží království, kde Bůh bude všechno ve všem (1K 15,28; Zj 19,6). Věříme, že všichni spravedliví budou vzkříšeni k věčnému životu a bezbožní k soudu a věčnému trestu (J 5,28-29; Mt 25,34.41.46).

CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ HUSITSKÁ

Základní rysy

1. Úcta k vědecké pravdě a a otevřenost vůči světu. Poslední Pravda je jen jedna. Poznávání této konečné Pravdy je pouze částečné. Pravdu chápeme nejen jako princip poznání, ale jako odpovědný vztah k Bohu i k člověku. Co je pravdivé, je i dobré (charakter etický); co je pravdivé, je i krásné (charakter estetický). S tím souvisí kladný a porozumivý vztah ke světu vůbec. Věrné zvěstování evangelia současnému člověku znamená dějinnou tvořivou moc.

*

2. Apostolicita a reformační charakter. Obojí chápeme duchovně. Apoštolskost církve je určena věrným uchováváním a předáváním ryzí biblické zvěsti a její aktualizaci oživující mocí Ducha svatého. Reformační charakter spočívá v neustálém pročišťování církevní tradice na základě biblické zvěsti pod normou Ducha Kristova.

*

3. Zpřítomnění jako liturgický princip. Sám živý Kristus, který se z Otcova příkazu a podle svých slibů v moci Ducha svatého spásně zpřítomňuje při svátostném jednání církve, si z ní činí své tělo na této Zemi.

*

4. Presbyterní zřízení s episkopálními prvky. Vychází z obecného kněžství Kristova lidu. Služby kněžství celé obecné církve Kristovy jsou přenášeny při svěcení kněžstva "na osoby způsobilé a osvědčené", muže a od roku 1947 i ženy, aby byla zajišťována nezkrácenost a jednota tří Kristových úřadů (prorockého - učitelského, královského - pastýřského, kněžského - obětního). Služby jsou rozčleněny podle míry svěřené odpovědnosti na službu jáhenskou, kněžskou a biskupskou. Presbyterním zřízením se míní účast zvolených presbyterů (starších) na řízení církve.

***
Církev československá husitská se ve svém učení dává vést svědectvím a zvěstí Bible. Z církevní tradice přijímá to, co je s Písmem svatým ve shodě. Biblická orientace jí otevřela důležité poznání, že existuje jediná církev Kristova na celém světě, která je složena z křesťanů ve všech organizacích křesťanských církví.
Základem církevního života jsou pravidelné nedělní bohoslužby s liturgií dr. Karla Farského. Bohoslužba má dva vrcholy - zvěstování biblického poselství Božího slova a zpřítomnění Krista jako živého Pána církve a skrytého Pána dějin ve společenství při večeři Páně. Církev vysluhuje sedm svátostí - křest, biřmování, večeři Páně, pokání, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva. Církev zajišťuje shromáždění duchovní péče o děti, mládež a dospělé a koná pravidelné biblické hodiny. Duchovní a jeho spolupracovníci se starají také o osobní duchovní péči, a to zejména při návštěvách v rodinách, u nemocných, osamělých, pozůstalých a dalších zájemců o setkání s představiteli církve. Duchovního lze požádat o tzv. pastorační rozhovor anebo o soukromou zpověď. Duchovní je vázán zpovědním tajemstvím.