Starokatolická církev v ČR (též Katolická církev podobojí v Čechách - Ecclesia Catholica sub utraque Bohemiae) je součástí jedné, svaté, obecné a apoštolské Církve Kristovy. Hlásí se k víře, učení a praxi prvních křesťanů, nemá majetek a nechce mít víc než stačí k zabezpečení základních potřeb. Slovo "starý" v názvu vyjadřuje ducha původnosti, upřímnosti a důvěry - ducha prvních křesťanských společenství.
Starokatoličtí křesťané se hlásí k alternativnímu katolictví, které bylo vždy přítomno v českých dějinách: k tradici sv. Cyrila a Metoděje, k odkazu Mistra Jana Husa i České církve podobojí Jana Rokycany, na kterou navazuje.
Starokatolická církev v ČR je součástí Utrechtské unie starokatolických církví a je v plné svátostné jednotě s církvemi Anglikánského společenství, se Starokatolickou církví Mariavitů, s Polskou národní katolickou církví v USA a s Filipínskou nezávislou katolickou církví. Díky svátostnému společenství od roku 1931 a smlouvě s diecézí Gibraltar v Evropě je Starokatolická církev v ČR domovskou církví i pro všechny anglikánské věřící zdržující se na území ČR.
Starokatoličtí křesťané ve světě nepřijali učení o papežské neomylnosti a božském původu papežské moci, vyhlášené na 1. vatikánském sněmu roku 1870, jako učení cizí původnímu křesťanství. Utrechtské prohlášení starokatolických biskupů z r.1889 hovoří o tom, v co věříme: „Zachováváme starokřesťanskou zásadu, charakterizovanou sv. Vincencem Lerinským (+ před r.450): „Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické." Podle toho zachováváme víru staré Církve, jak zůstala vyjádřena v ekumenických vyznáních víry a ve všeobecně uznávaných dogmatech a rozhodnutích ekumenických koncilů Církve prvního tisíciletí. Všechny pozdější nauky přijímáme pouze v tom, v čem se shodují s učením staré Církve.
Teologické úsilí starokatolictví vidí jeden z jeho předních teologů Ignaz von Döllinger v trojím poslání :
1. Vydávat svědectví pro pravdivost církve a proti libovůli při sestavování nových článků víry.2. V budoucím vývoji vytvářet církev konformnější se starou, ještě nerozdělenou církví.3. Sloužit jako nástroj a zprostředkující článek při budoucím znovusjednocení odloučených křesťanů a církví.
Tím se stává chápání církve, rodiny všech křesťanů, jako jedné a svaté, základní otázkou. Prvky její struktury jsou dány Kristem, jako hlavou těla církve skrze Ducha svatého, v historické kontinuitě se vytvářející jednotě svátosti, služby, učení, zvěstování, utrpení při následování Krista a bratrské službě lásky. Proto Starokatolická církev zachovává svátostné ordo ve třech stupních: trojí službu jáhnů, kněží a biskupů v apoštolské posloupnosti.
Jedinečnosti svého návratu k čistým pramenům si je Starokatolická církev v ČR zvláště v současnosti dobře vědoma. Tyto zásady považuje ze jedinou možnou cestu k zachování si své identity "dum volvitur orbis" (zatímco se svět otáčí) a současně k vytváření mostů dorozumění mezi křesťany. Její současnost i budoucnost chce být stále hlubším pronikáním k čistým pramenům a oproštěním se od nánosů věků. Tak chápeme svou cestu k čistému katolickému křesťanství a otevřenému bratrskému společenství v sekularizovaném světě, v němž chce být znamením Kristovy přítomnosti a útočištěm jistoty. Odtud se odvíjí její úsilí o obnovu, odtud pramení její spiritualita i ekumenická otevřenost vůči ostatním vyznáním v duchu známého hesla: "V podstatných věcech jednota, v podružných svoboda, ale ve všech láska."
Starokatolická církev zachovává přijímání Těla a Krve Kristovy podobojí všem věřícím a od počátku koná bohoslužby mateřským jazykem.
Starokatolická církev ve shodě s praxí Církve prvního tisíciletí neklade celibát jako podmínku svátostného svěcení a umožňuje svým jáhnům a jáhenkám, kněžím i biskupům žít v manželství a mít rodinu.
Starokatolická církev nevylučuje rozvedené z přijímání svátostí a s laskavostí posuzuje možnost jejich nového manželství.
Ve starokatolické církvi jsou faráři voleni svými farními obcemi a biskup je volen synodou složenou z kněží i laiků. Tento demokratický princip umožňuje pravdivější uskutečňování všeobecného kněžství všech věřících a právo každého člena církve spolurozhodovat o všech otázkách života církve.
Starokatolická církev byla za 40 let komunistického režimu v naší vlasti téměř vyhlazena, a tak dnes patří k církvím nejmenším. Synoda obnovy roku 1990 otevřela novou kapitolu jejích dějin. Od té doby začala znovu svobodně působit, z nepatrných začátků, ale s jistotou víry, nezlomnou nadějí a horoucí láskou.
Starokatolická církev v České republice chce být katolickou alternativou, otevřenou současnému člověku a jeho potřebám.
Starokatoličtí křesťané se hlásí k alternativnímu katolictví, které bylo vždy přítomno v českých dějinách: k tradici sv. Cyrila a Metoděje, k odkazu Mistra Jana Husa i České církve podobojí Jana Rokycany, na kterou navazuje.
Starokatolická církev v ČR je součástí Utrechtské unie starokatolických církví a je v plné svátostné jednotě s církvemi Anglikánského společenství, se Starokatolickou církví Mariavitů, s Polskou národní katolickou církví v USA a s Filipínskou nezávislou katolickou církví. Díky svátostnému společenství od roku 1931 a smlouvě s diecézí Gibraltar v Evropě je Starokatolická církev v ČR domovskou církví i pro všechny anglikánské věřící zdržující se na území ČR.
Starokatoličtí křesťané ve světě nepřijali učení o papežské neomylnosti a božském původu papežské moci, vyhlášené na 1. vatikánském sněmu roku 1870, jako učení cizí původnímu křesťanství. Utrechtské prohlášení starokatolických biskupů z r.1889 hovoří o tom, v co věříme: „Zachováváme starokřesťanskou zásadu, charakterizovanou sv. Vincencem Lerinským (+ před r.450): „Držíme se toho, co vždy, všude a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické." Podle toho zachováváme víru staré Církve, jak zůstala vyjádřena v ekumenických vyznáních víry a ve všeobecně uznávaných dogmatech a rozhodnutích ekumenických koncilů Církve prvního tisíciletí. Všechny pozdější nauky přijímáme pouze v tom, v čem se shodují s učením staré Církve.
Teologické úsilí starokatolictví vidí jeden z jeho předních teologů Ignaz von Döllinger v trojím poslání :
1. Vydávat svědectví pro pravdivost církve a proti libovůli při sestavování nových článků víry.2. V budoucím vývoji vytvářet církev konformnější se starou, ještě nerozdělenou církví.3. Sloužit jako nástroj a zprostředkující článek při budoucím znovusjednocení odloučených křesťanů a církví.
Tím se stává chápání církve, rodiny všech křesťanů, jako jedné a svaté, základní otázkou. Prvky její struktury jsou dány Kristem, jako hlavou těla církve skrze Ducha svatého, v historické kontinuitě se vytvářející jednotě svátosti, služby, učení, zvěstování, utrpení při následování Krista a bratrské službě lásky. Proto Starokatolická církev zachovává svátostné ordo ve třech stupních: trojí službu jáhnů, kněží a biskupů v apoštolské posloupnosti.
Jedinečnosti svého návratu k čistým pramenům si je Starokatolická církev v ČR zvláště v současnosti dobře vědoma. Tyto zásady považuje ze jedinou možnou cestu k zachování si své identity "dum volvitur orbis" (zatímco se svět otáčí) a současně k vytváření mostů dorozumění mezi křesťany. Její současnost i budoucnost chce být stále hlubším pronikáním k čistým pramenům a oproštěním se od nánosů věků. Tak chápeme svou cestu k čistému katolickému křesťanství a otevřenému bratrskému společenství v sekularizovaném světě, v němž chce být znamením Kristovy přítomnosti a útočištěm jistoty. Odtud se odvíjí její úsilí o obnovu, odtud pramení její spiritualita i ekumenická otevřenost vůči ostatním vyznáním v duchu známého hesla: "V podstatných věcech jednota, v podružných svoboda, ale ve všech láska."
Starokatolická církev zachovává přijímání Těla a Krve Kristovy podobojí všem věřícím a od počátku koná bohoslužby mateřským jazykem.
Starokatolická církev ve shodě s praxí Církve prvního tisíciletí neklade celibát jako podmínku svátostného svěcení a umožňuje svým jáhnům a jáhenkám, kněžím i biskupům žít v manželství a mít rodinu.
Starokatolická církev nevylučuje rozvedené z přijímání svátostí a s laskavostí posuzuje možnost jejich nového manželství.
Ve starokatolické církvi jsou faráři voleni svými farními obcemi a biskup je volen synodou složenou z kněží i laiků. Tento demokratický princip umožňuje pravdivější uskutečňování všeobecného kněžství všech věřících a právo každého člena církve spolurozhodovat o všech otázkách života církve.
Starokatolická církev byla za 40 let komunistického režimu v naší vlasti téměř vyhlazena, a tak dnes patří k církvím nejmenším. Synoda obnovy roku 1990 otevřela novou kapitolu jejích dějin. Od té doby začala znovu svobodně působit, z nepatrných začátků, ale s jistotou víry, nezlomnou nadějí a horoucí láskou.
Starokatolická církev v České republice chce být katolickou alternativou, otevřenou současnému člověku a jeho potřebám.
Žádné komentáře:
Okomentovat