SVATOST JERONÝMA PRAŽSKÉHO A MISTRA JANA HUSA

(Psáno v r. 1994 jako příspěvek do diskuze o uctívání mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského v pravoslavné církvi.)

Tisíciletý dluh ke svaté památce knížete Rostislava Moravského tížil místní pravoslavné křesťany. Tisíc let neměli místní křesťané pravoslavní, kteří na území místní pravoslavné církve zjevně či skrytě žili, možnost svatou památku svého blahověrného knížete uctít veřejným vyhlášením jeho svatosti… Při tom si uvědomujeme, že se můžeme ze svého pravověří radovat právě díky sv. Rostislavovi. Svobodu danou místním pravoslavným křesťanům po pádu komunismu jsme využili k uvedení věcí na pravé místo -- alespoň v ohledu svatosti knížete, kterého Bůh vyvolil, aby se výjimečnou měrou zasloužil o uvedení spasitelného východního křesťanství našim národům.
Svatého Rostislava tedy zdejší pravoslavní křesťané již vzývají, prosí ho o přímluvy u Božího prestolu, do jehož blízkosti byl jistě po svém vyznavačském či mučednickém skonání uveden. Chvála Bohu za zjevení Rostislavovy svatosti! O to výrazněji nám však vyvstává před očima, že jsme se ještě nedokázali zcela vyrovnat se vzácnou památkou našich pravoslavných mučedníků, od jejichž svědectví o Pravdě Boží nás dělí půl tisíciletí.
O mistru Janu Husovi bylo již tolik psáno a jeho postava byla zevrubně zkoumána a proslavena v našich zemích, že z této slávy těžili mnozí, kteří nemají s mistrem Janem z Husi duchovně prakticky nic společného. O zápasu mistra Jana za Pravdu Páně o jeho úsilí o nastolení původních apoštolských řádů Církve Kristovy v Čechách panuje všeobecná známost. Z pravoslavného pohledu je důležité připomenout, že uskutečnění Pravdy Boží viděl v původní prvokřesťanské Církvi, jejích způsobech, praxi a obyčejích -- a ovšem především -- a jejím křesťanském evangelijním učením. Proto horlivě vystupoval za odstranění balastu, kterým poskvrnila původní křesťanství římsko-latinská církev, jako bylo například bezbožné svatokupectví, zjevné a trpěné zlořády v řadách duchovenstva, rouhavé prodávání odpustků -- to vše tehdy široce rozšířené. Mistr Jan Hus byl svým zápasem za poznání Pravdy, úsilím o uvedení apoštolské prvokřesťanské Církve do Čech a setrváním ve zjevené Pravdě i věrností Pravdě Písma svatého duchovně spojen s pravoslavným křesťanstvím, které jediné všechny tyto hodnoty udržuje a bedlivě střeží, neváhajíc svědčit o nich svou vlastní krví. A mistr Jan dospěl tak daleko ve svém ponoru do duchovní sféry svatého prvokřesťanského Pravoslaví, že ani on neváhal, když měl tyto duchovní spasitelné apoštolské hodnoty dosvědčit vlastním mučednictvím.
Snad někomu připadala tato úvaha jako příliš abstraktní a vzdálená od skutečnosti a od života. Odpovězme si tedy na několik zcela konkrétních otázek.
Jak se zařazuje osobnost mistra Jana do kontextu dějin svatého Pravoslaví u nás? Betlémská kaple naplnila tužby národa českého, který díky mystické národní paměti, jež uchovávala vzpomínku na dávné východní pravoslavné cyrilometodějství, v podvědomí cítil, že kdysi zde bylo čisté učení Kristovo, ale že církev, v níž nyní národ je, touto Církví Kristovou není. Proto ta tajná náboženská shromáždění! Proto lid vyhledával poustevníky tzv. „černorizce“, kteří přebývali v neproniknutelných lesích a udržovali starou pravoslavnou víru křesťanskou. Teprve kaple Betlémská tyto tužby veřejně splnila. Jako kazatel Betlémské kaple se Hus stává bezděčným pokračovatelem cyrilometodějského Pravoslaví v Čechách.
A co se týče Husova učení ve světle svatého Pravoslaví? Jan Hus nebyl dogmatik. Nezamýšlel ani založit novou církev, neboť věděl, že každé církevní společenství musí trvat postupně od apoštolů. Především ho ovládala myšlenka -- vyplnit věrně mravní zákon křesťanství. Hus nezemřel za některé dogma, ani za princip svobody, ale za křesťanskou Pravdu. Vystupoval proti zkaženosti a novotám církve římské (které vznikly v souvislosti s odstoupením Říma od pravoslavných církví) -- usiloval tedy bezděčně o to, aby český člověk mohl v národní Církvi Kristově vyznávat to, čemu učí pravoslavná církev. Mistr Jan věřil v proměnu svatých Darů na Tělo a Krev Kristovy, uznával úctu k obrazům, zpověď, sedm svatých Tajin, ústní podání (tedy svatou Tradici Církve), ale popíral primát papežský; to je v podstatě pravoslavné učení. Protože vyšel z bohoslovecké školy římsko-latinské, věřil i v některé články víry, které vydávala římská církev za obecné, ale které jsou ve skutečnosti novotou západní. Stačilo však na takovéto otázky víry zavést řeč a Husa přivádí jeho zbožná úvaha a hloubání nad Písmem svatým k postoji totožnému s pravoslavným učením. Vidíme to na příkladu podávání svatého příjímání; Hus podával „pod jednou“, ale byv vyzván, aby věc objasnil, zpozoroval ihned, že tento způsob je novotou latinskou odporující Písmu, a doporučil (bylo to již z Kostnice) podávat přijímání „pod obojí“. Mistr Jan nevěděl nic o podvrženosti listin zfalšovaných římsko-latinskou církví k doložení primátu římského biskupa, ani neznal správného vysvětlení překrouceného výkladu slov Kristových: „Ty jsi Petr...“ a přece, když se začal tou otázkou zabývat, přišel k úsudku o neplatnosti mocenského primátu Říma; přivedla ho k tomu ostatně i mravní nemožnost papežství.
A jaký byl Husův vztah k samotné pravoslavné církvi východní? Jan Hus se zastával pravoslavné církve. S jeho souhlasem odešel Jeroným na Východ studovat Pravoslaví, což je vidět z toho, že když na vídeňské universitě profesor Sywart dělal si z této cesty, z Rusů a z Pravoslaví smích, Hus mu napsal: „Nedosti na tom, že jsi se opovážil dotknouti se zuby ctihodného mistra (Jeronýma), ty jsi se dotkl velmi velikých společností. Ty jsi neměl dosti na Čechách, ale opovážil jsi se v své přednášce s ďábelskou drzostí nařknouti z kacířství říši slovanskou. Doufám však, že lživě, nemaje o ničem vědomosti.“ Husa zajímala pravoslavná církev, třebas se mohl o ní málo dovědět. Cítil, že její biskupové vyznávají pravou víru a toužil po možnosti spojit se s ní. Vyplývá to z jeho vlastních slov, když pravil, že jeho víra se „jen velmi málo různí“ od Pravoslaví a to jen „ve slovech“, ale ne „v úmyslu“. Proto podporoval Jeronýmovu cestu na Rus.
Mistr Jan byl muž nesmírně hluboké víry, která mu bránila dát se spoutat tehdejší středověkou západní církví. Věřil však a uznával všechny články víry a sedm všeobecných sněmů, nepochyboval o tajemstvích víry, ale jeho rozum i srdce se vzpíraly přijmout a uznávat to, co latinská církev ke starokřesťanské víře přidala...
Před soudem koncilu v Kostnici si mistr Jan žádal být poučen od svých žalobců, v čem psal špatně. Bylo mu pouze řečeno: „Máš odvolat, jak rozhodlo padesát mistrů svatého Písma.“ Naříká mistr Jan: „Aj překrásné poučení! Tak by i svatá Kateřina, panna mladá, měla ustoupiti od pravdy a víry v Pána Ježíše Krista, protože proti ní bylo padesát (pohanských) mistrů. Ale vytrvala ta vzácná panna až do smrti a přivedla ty mistry (svým příkladem) k Pánu Bohu, čehož já hříšný nemohu dosáhnouti!“ Nu, každému svatému se nepodařilo obrátit své mučitele...
Nevyzpytatelná prozřetelnost Boží shlédla na horlivost a spravedlivost mistra Jana Husa, vedla ho k získání svatosti a nám k následování ověnčila ho gloriolou Božího světla. Aby však toto mohlo být dokonáno a mistr Jan mohl být postaven jako křesťanský vzor, sloup Pravdy, musel být zásahem Božím vyveden z římsko-latinské církve, která již v oné době neměla podílu na původní jediné Církvi Kristově. Hospodin zatvrdil koncilním latinským biskupům srdce podobně jako kdysi faraónovi, aby mohlo být vykonáno veliké dílo oslavy Božího vyvolence -- jeho východ z temného duchovního „Egypta“ římsko-latinského do Království Božího, spojený s pádem a odsouzením těch, kteří již nenapravitelně propadli ďáblovým návodům k odpírání Pravdě Boží (staré kroniky praví, že „7. června 1415 /tedy měsíc před Husovým upálením/ nastalo tak veliké zatmění slunce, že nebylo možno bez osvětlení ani mši sloužit, a to na znamení toho, že Kristus, Slunce spravedlnosti, zastřen byl v srdcích všech těch prelátů, kteří se nemohli dočkat smrti mistra Jana Husa“). Proto byl v Kostnici římskou církví odsouzen neprávem (jak dokazuje historické šetření), aby mohlo být učiněno možným pravoslavné svatořečení, a tak aby mohl stanout na místě příkladném a zařadit se do zástupu pravoslavných svatých. Mistr Jan byl totiž odsouzen a upálen pro články, které vůbec nikdy neučil a jež byly z jeho spisů vytrženy ze souvislosti a v bludném smyslu kostnickému koncilu předloženy. Hus tedy nebyl kacířem ani dle středověkého učení církve římské. To, že se stavěl proti papeži, nebylo v rámci římsko-latinské církve kacířstvím, neboť totéž činily koncily kostnický a basilejský… Proto jeho odsouzení a následnou „exkomunikaci“ z latinské církve (která ho vydala ďáblu, jak vyjadřovala papírová čepice nasazená mu zástupci římské církve na hlavu) můžeme považovat za dílo Boží prozřetelnosti.
Pro oficiální vyhlášení jeho svatosti má totiž význam i to, že Božím řízením nezemřel jako římsko-latinský kněz, ale byl před upálením „odsvěcen“ a „zavržen“ církví, která opustila původní apoštolské křesťanství. Vytrpěl tedy mučednickou smrt mimo svazek s odpadlou církví římskou. Svatost jeho mučednictví pak tedy můžeme přijmout podobně jako oslavujeme svaté mučedníky z dob prvokřesťanských, kteří se z lásky ke Kristu a oddanosti Církvi Boží nechali pohany raději zahubit, než aby Krista a Jeho Církev -- zjevenou Pravdu Boží -- zapřeli, a to i když ještě nebyli ani pokřtěni… Hovoří se v těchto případech o tzv. „křtu vlastní krví“. Nyní se tito svatí mučedníci, vlastní krví pokřtění, spolu s mistrem Janem nepochybně přimlouvají za nás a celou Kristovu Církev pod prestolem Pána zástupů, Hospodina savaoth.
Krvavý křest omývá i možné předešlé nedostatky Husova učení (které nikdy nebyly zásadního rázu, ale pouze z nemožnosti pravoslavného poučení), neboť smrt vytrpěl pouze za Pravdu -- Krista.
Při upalování mistra Jana Husa se stal i možný prvý zázrak -- srdce Janovo nebylo totiž ohněm vůbec porušeno, a tak je kati nabodli na kopí a na tomto „rožni“ pak teprve bylo zvláště spáleno. Byl to veliký mistr, který hájil Pravdu Kristovu celým svým srdcem, jež bylo tak čisté a silné, že -- když ji nemohl na kostnickém koncilu obhájit slovem -- obhájil ji na svědectví světu svou mučednickou smrtí v plamenech dne 6. července 1415 l.P.
Jeho odkazem bylo: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti!“ Jeho poslední pozdrav z Kostnice do Čech byla evangelijní prosba křesťanům: „Prosím vás, abyste se milovali, dobrých utlačovati nedali a pravdy každému přáli.“ Ve světle jeho života, učení a oběti můžeme říci, že pravda nebyla Husovi jen nějakou absolutní ideou nebo principem, ale byla pro mistra Jana živým Božstvím, vtěleným v Osobě Ježíše Krista (který o sobě pravil: „Já jsem Pravda...“), zjeveným ve Spasitelově neporušeném evangelijním hlásáním a stále zde na zemi přebývajícím v autentické prvokřesťanské Církvi pravoslavné.
Památka mistra Jana Husa byla glorifikována mnohými našimi předchůdci, a tak zůstává druhý kostnický mučedník poněkud v pozadí. Neprávem, neboť na své duchovní pouti možná dospěl ještě dále než svatý mistr Jan. Mistr Jeroným Pražský, učenec evropského formátu (proslulý výrokem: „Pravdu nelze umlčeti“), blízký spolupracovník Husův se rozhodl vydat se hledat pravou Církev Kristovu a odjel na Východ, kde se seznámil se svatým Pravoslavím. Víme o něm, že se na svých cestách po Východě přijal pravoslavnou křesťanskou víru a stal pravoslavným křesťanem; veřejně se distancoval od římsko-latinské církve, odmítnuv se dále klanět jejím svátostem a relikviím a uctiv naopak pravoslavné svatyně a svaté ostatky… Co se odehrávalo s Jeronýmem při jeho pouti na pravoslavný Východ, dovídáme se ze žaloby inkvisitora na kostnickém sněmu -- křest pravoslavných považoval za platný, všude, kam přišel, prohlašoval pravoslavné za pravé křesťany, vcházel do jejich chrámů, účastnil se jejich průvodů, vzdával veřejně před několika tisíci lidmi v kleče úctu ikonám a pravoslavným svatým ostatkům, prohlásil s důrazem, že pravoslavná víra je správná a aby ukázal, že se s pravoslavnými shoduje „v mravech i v učení, nosil dlouhý vous i dlouhý vlas“ a odvrhl západní způsoby… Knížeti Vitoldovi radil, aby přistoupil se svým lidem k Pravoslaví, že i český národ bude se musiti k tomuto kroku odhodlati… Někteří dokonce soudí, že se později stal i pravoslavným monachem, ale to nelze s jistotou prokázat.
Když se dověděl, že Hus úpí v žaláři, očekávaje smrt, rozhodl se osvobodit svého přítele. Před odchodem se zřekl svého majetku, aby se odpoutal ode všeho pozemského a mohl další svůj život zasvětit jedině Bohu. Z Kostnice se tenkrát ještě vrátil (když se na místě přesvědčil, že svému uvězněnému příteli nemůže nikterak pomoci), ale nikoliv na dlouho… Brzy tam byl přivlečen v řetězech, aby se domů již nevrátil, ale odebral se odtud skrze ohnivou hranici rok po upálení mistra Jana do své pravé vlasti na nebesích -- kronikář Petr z Mladoňovic jistě vyznává všeobecné přesvědčení českých křesťanů, když ho považuje za „znamenitého muže dokonalého a pevného vyznání pravdy, neohroženého zastánce evangelijní pravdy -- vlastní krví a smrtí, pro niž byl jako druhý Eliáš odvážen na ohnivém voze do ráje nesmírné slasti...“
Z vlastního soudu nad Jeronýmem v Kostnici uveďme na ilustraci -- když rektor kolínské university ho obvinil, že v Kolíně šířil bludy, otázal se ho Jeroným: „Pověz mi zde, prosím, jediný blud jmenovitě.“ Rektor se zastyděl a pravil: „Nyní se nepamatuji...“ Poté žádal Jeroným, aby byl poučen, co bylo na jeho učení bludného. Na to celé shromáždění koncilu volalo: „Upalte ho, upalte ho!“ (Kdo může nevidět podobnost se „soudem“ nad Ježíšem Kristem před Pilátem a s voláním židů -- ukřižuj, ukřižuj ho!) Jeroným klidně odpověděl: „Může-li vás má smrt uspokojiti, vezměte si můj život, staň se vůle Boží.“
Po mučení a v těžké chorobě, když vida, že je na pokraji hrobu, žádal zpovědníka, leč marně; poté podlehl slabosti a zlákán sliby navštěvující ho biskupů -- podobně jako Petr kdysi -- podlehl a zapřel. Vzpomeňme na slova Kristova o svatých apoštolech: „Duch zajisté odhodlán jest, ale tělo slabé.“ Byly to jistě nejtemnější dny jeho života. Když se zotavil a jeho mysl vzpamatovala se z poblouznění vyvolaného předchozím vysílením, měl jen jedno přání -- veřejně odčinit, čeho se v pomatení smyslů dopustil. Nebyla to snad vyslyšená modlitba Jeronýmova vznesená k již umučenému příteli -- svatému mistru Janu -- a přímluvy Jana Husa u Božího prestolu, které způsobily opětovné obrácení Jeronýmovo a získání nových sil k dovršení nastoupené mučednické cesty? Nemodlil se jistě mistr Jan za Jeronýma, když byl ďáblem zkoušen, aby víra přítelova neselhala, jako Kristus se modlil za Petra, když na něho satan útočil, aby po svém pádu opět povstal (viz Luk 22, 31 - 32)? Husitský kněz Žalanský při kázání v kapli Betlémské r. 1611 pravil o Jeronýmovi: „Muž svatý a silný padl, ale Bůh ho hned zas pozdvihl, že se napravil.“
Na koncilu v Kostnici, když mu bylo konečně vůbec dopřáno veřejné slyšení pravil kromě jiného Jeroným obklopen smečkou lidských vlků toto statečné vyznání hledě do tváře smrti: „...Já jsem arci chatrný človíček, o jehož život nyní běží, nemluvím kvůli sobě, neboť vím, že umříti mám.“ Tedy postavil se opět zpříma, připraven jsa k dosvědčení své pravoslavné víry krvavým mučednictvím.
Sekretář papežův musel k Jeronýmově soudu poznamenat: „Smýšlel-li (Jeroným) ve víře skutečně tak, jak slovy vyznával, nemohl na něm být nalezen nejen žádný důvod ke smrti, ale ani nejmenší provinění.“ Tak byl dle záznamů samotných katů Jeronýmových odsouzen náš mučedník nespravedlivě, jak to žádá Písmo po těch, kteří jen pro samotného Krista trpí a nikoliv pro provinění svá vlastní. Ani zmíněný papežův sekretář, který celý proces zaznamenával, se nemůže ubránit obdivnému zvolání k Jeronýmovi: „Ó muž, věčné lidské paměti hodný!“
Ti, kteří mají zlobou, záští a službou světu ztvrdlé srdce, však svatost nejen nevidí, ale jejím duchovním vyzařováním jsou puzeni k vzteku a nepříčetnosti a touží po jediném -- zlikvidovat toho, kdo je svou svatostí obviňuje z hříchu a sloužení ďáblu; tak se zachovali židé k prvému mučedníku, sv. diakonu Štěpánu, a ve stejném běsovském puzení dí latinský biskup Jeronýmovi: „Tobě, Jeronýme, cožkoli tento koncil učiní, učiní spravedlivě!“
Byla to právě věrnost svatému Pravoslaví, východnímu křesťanství, která rozzuřila latinské biskupy v Kostnici natolik, že ho poslali na ohnivou hranici jako rok před ním mistra Jana Husa. V žalobě na mistra Jeronýma najdeme i podrobnou žalobu na jeho přiznání se k pravoslavné církvi. Svatý Jeroným Pražský je tedy pravoslavným křesťanem, který vytrpěl krvavé mučednictví, když svědčil o své věrnosti svatému Pravoslaví, jakožto Pravdě Boží, jediné Kristově Církvi. Jeho svědectví před soudem kostnického koncilu římsko-latinské církve a jeho mučednická smrt jsou neobyčejně podobny křesťanskému svědectví a přijetí mučednictví, jak to známe ze životů prvokřesťanských mučedníků a z popisů jejich martyrií. O svatosti pravoslavného mučedníka Jeronýma Pražského nelze, jak věřím, pochybovat.
Když biřicové vyváděli Jeronýma k upálení, zpíval „Věřím v jednoho Boha...“ a šel s veselým čelem a jasnou tváří na smrt, zpívaje cestou dále hymny k Matce Boží a jiným svatým... Oči radostně pozdvihnuty vzhůru k nebi. Své mučednictví přijímal statečně, oddaně -- jako následování Krista a s duchovní radostí. Kati ho svlékli, přivázali a obložili dřívím; když chtěl kat zapálit hranici za jeho zády, zvolal svatý mučedník: „Sem přistup, před mou tváří zapal oheň, neboť kdybych se jej bál, nikdy bych sem nepřišel!“ Oheň hořel a Jeroným se modlil… Když po čase vítr rozptýlil dým, bylo vidět Jeronýmovo ohořelé tělo -- ústa bolestmi zmučeného obličeje se ještě pohybují v modlitbě, vousy a vlasy jsou již spáleny, stejně i plachta, kterou přikryli kati jeho nahotu, na jeho plameny opáleném těle se tvořily jakési puchýře velikosti vejce… Na rozdíl od mistra Jana trpěl Jeroným v plamenech o mnoho déle -- snad k vykonání pokání za své poklesnutí. Psal se tehdy 30. květen (1. červen) roku 1416 l.P. (byla to sobota po Nanebevstoupení Páně).
Italský sekretář, jehož jsme zde již několikrát citovali, zakončuje své vypravování: „Je-li v historii spravedlnost, musí být muž tento od potomstva ctěn a obdivován.“ Zde nám již toto svědectví latiníkovo připomíná výjevy ze životů prvokřesťanských svatých, když sami pohanští mučitelé bývali strženi obdivem ke statečnosti a víře těch, které popravovali...
Svatost mistra Jana Husa i svatost Jeronýma Pražského -- vyznavačů Pravdy Boží, svatého Pravoslaví a pravé Církve Kristovy -- byla v minulosti již mnohými pravoslavnými křesťany (včetně pravoslavných biskupů a duchovních) skutečně ctěna -- od starých dob až k dnešku. Svatost Husova byla ostatně vyznána i mučedníkem Jeronýmem před smrtí. Jeroným byl stejně jako Jan Hus ihned po své smrti národem spontánně prohlášen za svatého. Jeronýmovo jméno začalo být po jeho umučení uváděno spolu s Husovým v kalendářích mezi jmény světců, k jeho poctě byly skládány kollekty (tropary) a byly konány bohoslužby na jeho památku. Mistr Jan i Jeroným tak již vlastně byli svatořečeni svým lidem -- a to jak ve své době, kdy se hned po jejich mučednictví již přidávalo k jejich jménu slovo „svatý“, tak i nespočetnými zástupy pozdějších českých vyznavačů Pravdy Páně, kteří se k jejich odkazu hlásili, jejich památku ctili jako svatou a o jejich přímluvu u Boha prosili. Setkáváme se tedy s nepřerušenou pověstí svatosti těchto duchovních velikánů v našem národě, o kterém se svatý biskup Gorazd vyjádřil, že přestože formálně nebyl pravoslavným, byl vždy pravoslavným ve svém nitru, pod povrchem -- v duchu.
Svatí vyznavači, mistr Jan a Jeroným, vstoupili za pozemského života do díla svatých apoštolů Cyrila a Metoděje a jejich žáků i všech českých světců, kteří je předešli do věčnosti, v nebi se jistě připojili k jejich stálým prosbám za tuto zemi; je jistě zázrakem, na němž se výrazně podílela i jejich přímluva u Božího prestolu a jejich neviditelné duchovní působení v dalších dějinách, že svaté Pravoslaví v našich zemích nezaniklo ani rozvinuvší se protestantskou reformací ani pod zuřivým přívalem katolické protireformace, ale v podvědomí našich národů žilo dál, aby v nejbližším příhodném čase vyrašilo se vší nezničitelnou svěžestí na povrch. Jistě není náhodné, že po odeznění doby temna se obnovované české Pravoslaví, odvolávající se na svaté Cyrila a Metoděje a ostatní české svaté, se vší vroucností hlásí i k památce mistra Jana Husa a potažmo i mistra Jeronýma Pražského. Nebyl to snad zázrak na přímluvy kostnických mučedníků, ke kterým se tolik hlásila obnovená pravoslavná církev u nás, že za působení episkopa sv. Gorazda české Pravoslaví nejen přežilo ve vichřici pomluv, nenávisti, odporu a zlovolných útoků skutečně ze všech stran, ale naopak i v době hospodářské krize budovalo jeden skvostný chrám za druhým?
Bylo by záhodno, aby se oficiální církevní orgány intensivněji zaobíraly památkou těchto světců a -- nenaleznou-li vážné důvody hovořící proti jejich oficiální kanonisaci -- uspíšily přípravy slavného svatořečení kostnických mučedníků, pravoslavných vyznavačů, světců mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, aby tak místní pravoslavná církev duchovně korunovala vzývání svatosti našich svatých vyznavačů předchozími generacemi od dřevních dob až ke dnešku.
Za použití Všeobecných dějin církevních od prot. Josefa Leixnera vydaných metropolitní radou pravoslavné církve v r. 1957 a starých českých kronik a letopisů připravil jer. Jan Baudiš
P.S.Skutečností, kterou neradno přehlížet, jest, že většině našich pravoslavných mučedníků všech dob připravili věnec nehynoucí slávy mučednické naši německy mluvící sousedé -- svatý kníže Rostislav byl mučen a umučen v německém žaláři (9. století), Mistr Jan i Jeroným byli upáleni v Kostnici (Constancia) (15. století), svatý novomučedník biskup Gorazd byl zastřelen německými fašisty při okupaci (20. století)… Nepřekvapuje, že všichni svrchu jmenovaní bránili každý svým způsobem náš národ před německým náporem; to je odkaz zavazující...